Bang Chan: Vůdce smečky
V týdnu před vydáním vůbec první obálky Stray Kids pro Rolling Stone UK sdílíme jednotlivé rozhovory s každým členem přímo z magazínu. Jako první přichází na řadu vůdce smečky: Bang Chan.
Poté, co skončí náš skupinový rozhovor a Seungmin si nechává fotit své sólové snímky, se ve studiu objeví Bang Chan. Vybočuje z vojenské přesnosti celého dne a já cítím, že si chce povídat. Přichází v civilním oblečení, bez všech vrstev Fendi, doplňků a make-upu, a nakonec si povídáme stranou od fotografického divadla o jejich vystoupení na BST Hyde Park.
Když naznačím, že by Stray Kids bez problémů dokázali vyprodat stadionové turné, zavrtí hlavou a skromně odpoví: „Ještě tam úplně nejsme.“ Je stejně cílevědomý jako talentovaný, takže mě jeho reakce vůbec nepřekvapí. Po celý den jeho vystupování působí dojmem, že se mu v hlavě neustále otáčejí kolečka, která hlídají, aby loď jménem Stray Kids plula správným směrem.
Jeho cesta ve SKZ byla dlouhá. Silnice k roli „leader“ začala v roce 2010, kdy ve třinácti letech prošel prvním konkurzem a přestěhoval se z Austrálie do Jižní Koreje, aby začal trénovat. Sedm let byl trainee, sledoval, jak jeho vrstevníci „odmaturovávají“, než se sám konečně dočkal debutu.
„Chybí mi spousta věcí z Austrálie. Chybí mi rodina. Prostředí… voda, jídlo, kamarádi. Chybí mi můj pes Berry.“ Na chvíli se odmlčí při myšlence na svého milovaného psa a pak zasněně dodá: „Když jsem odjížděl… možná proto, že jsem byl mladý, jsem nad tím tolik nepřemýšlel. Říkal jsem si: ‚Dobře, nová cesta — začínám nový život,‘ a odletěl jsem do Koreje.
„Ale když se nad tím zamyslím teď, obětoval jsem toho hodně. Často přemýšlím nad tím: ‚Co kdybych neodešel? Jaký by byl život tam?‘ Tyhle myšlenky mám často, ale nakonec si myslím, že to bylo správné rozhodnutí odejít od rodiny.“ Se smíchem si uvědomí: „Zní to divně, když to takhle řeknu.“
Tvrdá práce a oběti daly Bang Chanovi odhodlání, které se projevuje jeho oddaností skupině.
„Včera v noci jsem měl náhodnou myšlenku — znáš ty noční myšlenky? Byl jsem v nich dost hluboko. Přemýšlel jsem: ‚Byl bych tady bez kluků? Kdyby nebylo jich, asi bych tady nebyl, že?‘ Říkal jsem si to, protože už je to šest nebo sedm let od debutu. Možná je to tím, že jsem leader, ale chci pro Kids udělat strašně moc, protože oni pro mě udělali něco tak velkého. Stray Kids, všichni, celý náš tým, všichni, kdo s námi pracují, jsou pro mě strašně, strašně vzácní.“
Tahle míra náklonnosti ke kapele je u něj vždy přítomná — ať už dohlíží na to, aby ostatní členové dělali to, co mají, na pódiu, na place nebo na akcích, nebo je chrání před vnějšími vlivy. Někdy to může působit, jako by byl až příliš nesobecký. Bang Chan má výjimečný pěvecký hlas i taneční schopnosti, přesto role rozděluje mezi členy spravedlivě. A samozřejmě je tu i nespočet vnějších tlaků, se kterými se jako leader musí vyrovnávat.
„Je to opravdu, opravdu hodně pod tlakem,“ říká otevřeně. „Od začátku jsme stoupali po schodech jeden po druhém. Naše jméno se dostalo k hodně lidem, spousta lidí nás poznává a poslouchá naši hudbu. To klade obrovský tlak na každý náš krok i na budoucí hudbu."
„Lidé slyšeli, co jsme dokázali, ale vytvořit něco ještě lepšího na mě jako na producenta klade obrovskou váhu. Nebudu lhát, je to tlak, ale nakonec nás motivují lidé, kteří nás poslouchají, a bereme z naší práce sílu. Pořád pro ně chceme dělat víc.“
Z pohledu outsidera je snadné mu říct, že se nemusí bát — že už to dokázal. „Naučil jsem se, že bez Kids nejsem nic. Možná to zní kýčovitě. Taky jsem se naučil, že bych se měl zkusit mít trochu víc rád,“ svěřuje se. „Snažím se o to, ale moc mi to nejde, a kluci se mě snaží přesvědčit, že si musím dávat pozor i na sebe, že ‚se o sebe musíš starat‘.
„Ale moc to nefunguje!“ dodá omluvným hlasem. Přesto ví, že se může spolehnout na každého člena. „Je to vtipné, protože nemusím za někým jít a říct: ‚Mám těžké období‘ nebo tak něco. Není to o tom. I když jsem ve stresu nebo mám hlavu plnou myšlenek, prostě si navzájem sdílíme energii. Zapomeneme na všechny těžkosti a zlepšíme si náladu na celý den."
„Jedno je jisté — pouto mezi námi se hodně utužilo; máme stejnou krev. A fakt, že sen, který všichni sdílíme, se vůbec nezměnil, je pro nás obrovská zbraň. Je to velká výhoda a je moc hezké to mít.“
Text: Miia | © 2026
Komentáře
Okomentovat